Znám. Moji spolužačku ze střední. Na Rodinu si myslím, že určitě nechodí, takže ji mohu trošku nastínit: 38 let, svobodná, bezdětná. Silně fixovaná na rodiče, měli jenom ji a navíc ve velmi pozdním věku. V práci ji to moc nebaví, dělá na PC v jednom státním podniku od 18 let. Je silně konzervativní, nesnáší změny, každá změna (i maličkost) ji šíleně rozhodí. Naposledy loni, když doma předělávali koupelnu, tak mi brečela do telefonu, že ji to "vzalo", že si na novou nemůže zvyknout. Byla i u psychologa, dostala nějaké léky na deprese, protože se jí pořád chtělo brečet. Jinak je vcelku fajn, má ráda děti (ale cizí - např. v příbuzenstvu, hezky o nich mluví), ale osobně si myslím, že by jí nebavilo se o ně starat, protože vede už hodně pohodlný život, spíš takový stereotypní. Do práce, z práce domů, tam rodiče v důchodu, má navařeno, uklizeno, tak se dívá v TV na seriály. Má asi 2 kamarádky (1 svobodná, 2. rozvedená), s nimiž jezdí na zájezdy k moři a na poznávací. Partnera žádného nehledá. Občas na ní padne chmurná nálada, co bude, až tu jednou rodiče nebudou, že bude úplně sama. Když jí říkám, aby zkusila inzerát na internetu, že by mohla třeba někoho potkat a založit ještě rodinu, tak mi řekla, že na to nemá odvahu a že by na případný sraz nešla, že by ji to totálně skolilo (ty nervy předem). Takže asi tak. Jo, a ještě jedna docela podstatná věc: upnula se na své zdraví, tak vymetá jednoho doktora za druhým, termíny si hlídá skoro na den a hodinu, s každým prdem lítá na vyšetření a šíleně se pozoruje. Moje maminka říká, že "by potřebovala hodně makat", aby jí přešli roupi. (maminka je hodně lidová, strašně hodná, ale pro jadrnější slovo nejde daleko).