Znám poměrně letitou paní - okolo osmdesátky. Bývala naší sousedkou a rodiče s ní měli hezký vztah i my děti jsme jí měli rády. Byla to taková moc milá paní, pomáhala i ve školce, na děti hrozně hodná a trpělivá. Spolu s mužem mít děti nemohli (myslím, že manžel) no a manžel si prosadil, že žádné adoptované (rozuměj cizí) dítě do baráku nechce. Nechtěl to ani zkoušet.
Paní se cca od svých 60 let starala o manžela díky zdravotním problémům, inkontinenci, alzheimeru.., později souběžně i o svou maminku, která byla ještě celkem čilá, ale nechtěla být sama. Bylo toho na ní hodně. Docházela i k psychologům a myslím, že v době nemoci manžela na to byla opravdu sama. Má sice nějakou neteř, která si jí před pár lety vzala k sobě a má u nich garsonku, ale otázka je, nakolik si jsou blízcí, tak často jsem je tam neviděla, jestli nejde jen o "finanční" vychytralost, aby bába moc neutratila.. Ale "mladá" má děti a s těmi si ona rozumí.
Paní života litovala velmi, byla naštvaná i na manžela, že jí "nedovolil" požádat alespoň o adopci a zkusit to. Když zemřel, začala to říkat otevřeně. Netvrdím, že dětmi se vše vyřeší, jde asi o to, to zkusit a doufat, že nás děti nenechají ve stáří totálně osamocené. Ono i jenom vědomí, že mám svůj klid, ale občas se mladí ukáží s dětmi je dle mého skvělé. Když se něco semele, podpoří, alespoň třeba telefonicky. Vím, nemusí to tak být, ale co si budem nalhávat, každý rodič po tom podvědomě touží, že to dítě bude mít stále zájem i když bude mít vlastní život a v případě potřeby pomůže. Někdy to tak nebývá, ale řekla bych, že většinou je prostě fajn ty děti mít a vědět, že existují, že občas sami zavolají.
Znala jsem ještě jeden podobný příběh u paní, co mě doučovala kdysi. Tak nějak jsme si padly do oka, tak mi vyprávěla. Byla moc fajn a vlastně osud velmi velmi podobný té naší sousedce. Jen s tím, že ještě zažila lecos s komunisty. Na sklonku manželova života pomáhala paní s péčí charita, protože to už fyzicky nezvládala. Odkáže jim za to dům, protože nemá, komu by to dala. Byla snad jedináček a ti "ostatní příbuzní" nikdy nejevili zájem se starat, tak to má v sobě vyřešené. Jezdila hodně do lázní, do zahraničí (měla tam kamarádky, tak to asi nebylo finančně tak náročné), ale nemít prostě na světě nikoho, na koho by se dalo prostě jen tak vzpomínat, protože už jsou všichni mrtví, to jí tedy bylo líto, ale bez dětí jí to štvalo vždy.