Trošku "filosoficky" :

Přemýšlím nad tím, jestli by se člověk v životě měl raději chovat tak, aby se "zavděčil" svému okolí a aby nezůstával v nějaké menšině - zde v menšině lidí nemajících dobrovolně děti (protože být součástí menšiny je vždy "nekonvenční" a je to nápadné); nebo jestli by se měl chovat podle svého, bez ohledu na to, že nemá pocity a touhy, které lidé obvykle mívají - zde konkrétně nemá touhu mít dítě.

Pro první přístup svědčí to, že je to "pohodlnější", ve stylu: "když budu jako ostatní - i když se s tím úplně neztotožňuju - lidé mi nebudou nic vyčítat, nebudou se podivovat, naopak mě budou utvrzovat v tom, jak žiju správně - takže já nakonec získám dojem, že zachovat se většinově byla ta nejlepší věc, co jsem mohl udělat".

Druhý přístup může být považován za "poctivější k sobě samému": není snad nejdůležitější dělat (u dobrovolných činností) jen to, co opravdu chci a o co stojím?

Když někdo nechce mít děti, bývá tázán proč. (Zatímco lidé, kteří děti chtějí, zpravidla své důvody sdělovat nemusí.) A ty důvody tady v diskusi jsou: obava o volný čas, o postavu, nechuť ke řvoucím dětem atd. Ale přece to může být úplně banálně i tak, že někdo zkrátka necítí chuť a touhu děti mít, i když pro to nemá žádné takové konkrétní důvody. Stejně jako (já vím, blbý příklad) třeba nikdy necítil touhu mít domácí zvířátko, a proto si ho nepořídil. Když všichni jeho dětští spolužáci toužili po zvířátku, měl si ho pořídit taky? - jen z nějakého nepříjemného pocitu, že je asi špatný člověk, pokud netouží po zvířátku, že takoví lidé jsou nutně citově okoralí a neochotní se o někoho (zvířátko) starat, a že pokud zvířátko bude mít, bude vypadat normálněji před ostatními?

Přece takové zásadní věci jako mít dítě by měl člověk dělat jen tehdy, pokud on sám osobně chce. Ne proto, že cítí, že "by měl".