Ale s tím já přece souhlasím. Manželství ze své podstaty nebylo vymyšleno proto, aby tak dva zaláskovaní mohli "ztvrdit" své city, šlo vesměs výhradně a jen o dobrou obchodní smlouvu obou rodičů snoubenců či jiných příbuzných. Přirozeně tak automaticky rodina a děti vzešlé z manželství byly materiálně zajištěny. Bylo a je to tak odnepaměti. A nebylo tak zvykem jen u panovníků, vládců, stávalo se tak prakticky u všech jen trošku movitějších dětí, i dospělých - nedávno jsem objevila staré časopisy z první republiky, jsou tam na toto téma pozoruhodné inzeráty:). City, vzájemná náklonnost a souznění, což je mimochodem také součást svatebního proslovu, byla jen prázdná klišé, snoubenci mohli být kolikrát rádi, že si byli alespoň trošičku sympatičtí - v tomto případě se pak dalo mluvit o štěstí. Ale o tom psát nechci, to je asi na jinou debatu. Jen jsem podotkla, že tato práva (a závazky), které automaticky z manželství vyplývají, v dnešní době jdou ošetřit zákonnou cestou i jinak a poměrně jednoduše. Snad jen kromě té daňové úlevy na manželku, to máte pravdu:) Daňovou úlevu na dítě ovšem uplatnit můžete v pohodě, ať jste nebo nejste manželé. Takže má-li někdo pocit, že se musí oženit/vdát jen proto, že se o tyto výsady cítí ochuzen, má strach z "nejisté materiální" budoucnosti, chtěla jsem podotknout, že v z tohoto důvodu to rozhodně činit nemusí. Pokud se chce vdát/oženit proto, že to tak cítí i jinak, že to považuje za správné, že to cítí cosi jako "tečku", nevím jak dál to nazvat, nechť tak samozřejmě učiní, v tom také nevidím problém. Všechno je to otázkou postoje každého z nás.