Ahoj,
rozumím Ti. Stalo se mi to u prvního dítěte. Zvládla jsem to nakonec sama, ale dnes už bych to udělala jinak - asi bych opravdu zašla za psychologem.
Můj první syn byl hodně náročné miminko, pořád prdíky, v noci řev. Manžel měl vysoká očekávání - asi čekal bezproblémovou, šťastnou maminku a usměvavé, vzorné miminko. A ono to bylo slzavé údolí a spousta potíží. K tomu ještě nepatřil mezi nejtolerantnější jedince, doma nepomohl a velmi rád a zhusta kritizoval. Naštěstí se to později zlomilo a hodně se změnil - po druhém dítěti jsme byli na pokraji rozvodu, podmínky neúnostné. Volala jsem do manželské poradny se slovy: "Pomozte mi nebo zabiju svého manžela, sebe nebo děti." Na konci drátu bylo chvíli ticho a pak paní doktorka povídá: "Mám dojem, že před minutou volal nezávisle na vás váš manžel." Zkrátím to - chodili jsme téměř rok do poradny a teď je to dobré. Hodně se to spravilo, když jsem ve 2 letech mladšího KLUKA šla do práce a na rodičovskou šel na rok manžel. Naštěstí byl na volné noze, tak to šlo.
Asi mi po porodu zatopily hormony, chyběla mi moje práce a mít dítě bylo prostě hodně jiné, než jsem si to představovala.
MOC DRŽÍM PALCE! NEZŮSTÁVEJ V TOM SAMA!
PAVLÍNA
PS.: Dnes jsme všichni OK, s klukama normální vzah, srovnalo se to.