Effelein, moc ti rozumím. Mám kluky 13 měsíců od sebe. Ten starší sice na miminko klasicky nežárlil, na to byl věkový rozdíl zřejmě příliš malý, nicméně náročné to s nimi vždy bylo nesmírně, protože vždy měli ta svoje vzdorovací a náročná období na střídačku, když už se to u jednoho zlepšilo, začal druhý s něčím jiným. Ranní odchody do školky byly každé ráno hororové, každé ráno jsem se probouzela se scvrklým žaludkem a nervózní, co zase bude. Než jsem druhému pomohla se oblíct, první byl vztekle svlečený, tyhle boty tlačily, tamty nechtěl, protože byly nové. Na cestách jeden vystartoval a vzal dráhu, druhý se zastavil u každého kamínku. Žádná cesta, hra, společná aktivita neproběhla bez problémů - neustálý vztek, vzdor, nesouhlas, nepřizpůsobivost. A naprosto "moderně" jsem byla s nimi taky věčně sama.

Teď už jsou větší, jsem ráda, že to "malé" období máme za sebou, bylo to nesmírně vyčerpávající, i když náročné je to pořád, jen jinak, rad ale moc nemám. Snad jen zaměřit se na ty nejpálivější věci a ostatní nechat plynout. Se vzdorem toho moc nenaděláš, musí se to přežít a jednou to opravdu přejde a zcela jistě je lepší se nenechat rozhodit, jak to ale udělat, jsem ještě nezjistila. Najít školku tolerantní, kde tě nebudou pořád poučovat, pokud to nejde, tak jim rezolutně říct, že děláš co umíš a víc opravdu nemůžeš, že nepotřebuješ poslouchat výčitky, ale naopak pomoc a spolupráci.

Držím palce, ať máte náročné období co nejdříve za sebou.