To je strašně složitý téma. Je fakt, že jsou hodně silní individualisti (žila jsem tam a teď můžu dokonce porovnávat s několika národnostma, co pracujou v různých skupinách po firmě). Taky je ve Francii spousta cizinců, některé nádornosti drží docela silně pohromadě a pomáhají si (třeba skoro všechny pařížské domovnice jsou Portugalky, po cité okolo je zase hodně domovníků z Konga....)

Sami Francouzi mají plnou pusu toho, tak jsou tolerantní (a že jsou!), zatímco mnoho cizinců (zejména těch, co byli ve Fr. déle) mi připadalo zakomplexovaných a hlavně nespokojených.

Ve srovnání s jinými zeměmi, kde jsem pobývala, se musí člověk Francii strašně moc přizpůsobit, neustále na sobě pracovat a být připraven na to, že když se mu to povede, nikdo ho nebude plácat po zádech. Těch, co uspěli, je totiž strašně moc. A cizinců, kteří umějí výborně jazyk (protože tam třeba bydlí od dětství) je taky spousta.

Co zabírá poměrně hodně, je diplom (nebo jakýkoli papír o absolvovaných kurzech, VŠ apod.) a úspěch (tj. začneš jako au-pair, za půl roku budeš sedět v sámošce u pokladny, za další 3 měsíce se staneš asistentkou a budeš makat na zkouškách, abyses stala fonctionnaire, tj. úřednicí a měla vystaráno do konce života).

Další poměrně výzamný aspekt života ve Francii jsou pro nás nečekaně nízké platy. Mezi minimální mzdou a průměrem je jen malý rozdíl. Většina obyvatel žije z méně než 2tis. E/měs (i v místech, kde je živobytí strašně drahé, kde si za ty peníze najmeš byt 2+1 a nic víc).
Kdo pracuje načerno, má obvykle ekvivalent minimální mzdy nebo o něco míň (takže když pak nastoupí do normální práce, strašně se diví, že si zase tolik nepolepšil).

No, celkem vzato je to drsná zkušenost, ale podle mě se vyplatí. Kdybych dostala slušný plat, tak bych se do Francie vrátila (ale zatím se mi tady žije líp než ve Francii za průměrnou mzdu).