štěpánko, už je to lepší teď. Šla jsem zkontrolovat věci do školy, zbytek hygieny, pusu na dobrou a tak... a v posteli na mne čekalo rozzářené sluníčko, co se k tématu nevrátilo ani slovem. V mé posteli o místnost dál čekal dárek - vrácený.
S dopisem, že si ho nezaslouží - jak vyváděl dnešní odpoledne - a že si přijde, až bude mít pocit, že si ho zaslouží.

Dělala jsem jakože nic, popřála dobrou noc, pohlazení, pomazlení.

a najednou ťukání na dveře v modrém pyžamu... omluva, vysvětlení, zase mne prevít, rozbrečel... ale UUUUUUŽ MU TO SNAD DOŠLO...

p.s. potenciální snaše to jednou opravdu vysvětlím, jak to s ním je. Pytel emocí, moc miluje nebo moc nenávidí, směje se, nebo brečí. Doufám, že tohle přežijeme do té doby, než ji potká.... bývala jsem stejná a jsem. Emotivní, a možná právě proto se snažím vysvětlit co se dá. Ale někdy je to fakt únavné. Často si říkám, že kdybychom chovali rybičky.... ))