s dovolením jsme něco okopíruji, autor je Monty, snad s enebude zlobit :

ono je to složitější. Čím vyšší - nebo dejme tomu specifičtější - požadavky máš, tím menší je pravděpodobnost, že je uspokojí jen jeden jedinej člověk. Nejde o to, že bys hledala Pana Ideála. Jde čistě o to, že každý člověk může nabídnout kus do skládačky, kterou pokládáš za důležitou pro svůj život. Když víš, v čem jsou hranice tvého protějšku, můžeš ho buď nutit, aby je překročil, nebo se smířit s tím, že je nepřekročí a být částečně "nenaplněná", anebo si je saturovat jinde.
To není o nějakým píchání, který se tu nejčastěji řeší. Je to o tom, že i když miluješ sebevíc, ten jeden člověk ti nedá všechno - pokud jsou tvoje představy nadstandardní. V rámci běžného standardu to možné je, nad ním už zatraceně těžko. Vím, kde jsou hranice chlapa, kterýho mám doma, vím, že ho nemůžu změnit nebo předělat k obrazu svýmu, ale zároveň chci i to, co mi prostě nemůže dát, protože život mám jenom jeden a nebudu svoje představy o něm nikomu a ničemu obětovat. Pokud budu žít s někým, koho mám ráda, kdo mi na 9O% vyhovuje, ale těch 1O% zbývajících prostě není schopen, tak si je někým nebo něčím vyplním. A je fakt u prdele, jestli je to sex nebo přednášky o rozmnožování mihule říční.


tak s tím na 1000% souhlasím, mám o velmi podobně, ne li stejně.