No jo, ale strach neodbouráš tím, že ho vystavíš stresující situaci ze které má strach, tj. že ho vezmeš do náručí a provedeš kolem toho pískoviště i když bude řvát jak tur. Myslím, že toto chce opravdu čas a ten získá zakladatelka tím, že ho do té školky prostě dá až o rok později, zvlášť , když to nutně nepotřebuje kvůli zaměstnání.
Spíš bych to řešila tak, že bych si s ním hrála opodál toho hřiště a nechala ho přiblížit se jen tak blízko, jak bude chtít on sám, zkoušet to takto hodně dnů po sobě. Strach neodbouráš ještě větším strachem, spíš naopak, posílíš jeho negativní reakce.
Jinak si neumím představit, že bych tříměsíční mimčo vystavovala stresujícím situacím zbytečně. Ony se bohužel často vytvářejí samy od sebe, aniž by o to člověk usiloval. Myslím, že malé dítě potřebuje cítit bezpečí mateřské náruče, a to i dvouleté. Pokud ta náruč přestane být bezpečným přístavem, celou situaci to jen zhorší.
Nevím, jestli je to dobrý příměr, ale třeba u koní se řeší strach z předmětu tak, že se kůň nechá dojít jen tak daleko, k předmětu ze kterého má strach, pokud on sám chce. Necháš ho tam stát a koukat, až se dost vynadívá, jde se dál, takto se to praktikuje nějakou dobu, až kůň ztratí zábrany úplně a třeba si k předmětu i čichne nebo přes něj přejde. Pokud ho k němu budeš nutit násilím, získáš tím jen koně, který se už napořád bude dané věci bát, což může být problém a můžeš ztratit využitelnost koně. Představ si, že se bojíš pavouků a někdo ho na tebe mrskne, strašná sranda, ale rozhodně Ti to nepomůže. Spíš si k pavoukovi dojdeš sama, podíváš se zblízka když víš, že ho na Tebe nikdo nehodí, rozhodně se odvážíš přiblížit blíž, než když se budeš bát, že ho někdo vezme a hodi Tí ho do vlasů. Strach je potřeba přemáhat pozitivními zkušenostmi, ne negativními.

.