Sylvo, je dobře, že to řešit chceš a moc bych vám všem přála, aby se to podařilo. Ale je to běh na dlouhou trať, když už si člověk myslí, že je vyhráno, tak přijde pád... A je fakt, že jsi v nevýhodě, ale i já jako matka jsem neměla moc šancí, protože dceři už bylo tenkrát 18 a její psychiatr se se mnou odmítl bavit, že už prostě nemám nárok, protože dcera je dospělá. Na jednu stranu je to škoda, protože když ten druhý pomoc potřebuje - a třeba tak nutně jako v tom tvém případě, a neumí či nechce si pomoci sám, zbyde ti akorát pocit bezmoci. A dostat se k lékům není dnes až zas takový problém, dcera si celkem s přehledem opatřovala jak neurol, tak subotex...