Přesně si to vystihla. Taky můj život nebyl samý večírek, dovolená, zábava apod., ale chybí mi. Nedávno jsem tady v jedné diskuzi zjistila, že má depku jako prase (už je to trošku lepší) a představovala jsem si, jak dojdu na nádraží, nasednu do vlaku a pojedu někam pryč a už se nikdy nevrátím.
Asi mi chybí ta svoboda. Možnost dělat co chci, kdykoliv chci. Mohla jsem si vybrat zaměstnání klidně někde daleko, ale podle mého gusta, mohla jsem si říct, že si teď lehnu s knížkou na zahradu a do večera se nehnu apod. Nic z toho teď nemůžu. Musím přemýšlet, kdo vyzvedne děti ze školky, co bude k jídlu, co všechno ještě nemám hotové a co musím udělat apod. Pořád je to takový tlak na mě, protože nikdy není nic v ideálním stavu.
Ale jak jsou děti pryč (třeba na dva dny u babičky), tak je mi najednou hrozně smutno. Je tu ticho, chybí mi a do ničeho nemám chuť.