Tak já byla dost v pohodě dokud jsem neotěhotněla. Od té doby se potýkám s různými "stavy", ale zatím to nesoudím na psychologa, i když.. Nejvíc mi vadí, že dcera potřebovala od miminka hodně pozornosti a ani dnes si neumí moc sama hrát. Tedy hraje si jen, když dělám nějakou "práci". Tj. žehlení třeba je ok, ale jak si sednu k PC, je hned řev nebo musí být u mě, kreslit vedle na stole, pořád mi něco povídá, leze po mně, chce abych jí kreslila to či ono.. Když byla mimino, tak mi to tak nevadilo, hodila jsem jí do šátku a byla ok, ale teď? Nemám chvilku klidu a s novým mimčem to bude i horší. Rozhodla jsem se ale, že půjdu i přes kojení do práce, pokud by mě to nemělo pustit. Alespoň na částečný úvazek.
Nejvíc mi vadí, že MUSÍM vařit - jsme na vsi, takže žádné alternativy nejsou a že manžel jezdí domů okolo šesté a déle a to už jsem tak vyšťavená, že i když nemá problém se starat, tak ani nikam za kulturou nejdu. SVoje hraje i fakt, že je mi téměř pořád špatně i fyzicky a tak ani nemám moc chuť se družit a ono se to za těch devět měsíců docela nastřádalo. Už abych rodila..