Můžu se sice pochlubit, ale v mém případě jsem vystudovala VŠ určitě na úkor svého syna.
Začala jsem tedy ještě při práci. K bakalářským státnicím jsem si nesla prvního syna pod srdíčkem, k inženýrským státnicím po dalších dvou letech mě doprovázela zatím nenarozená "asi" princezna.
Takže poslední dva roky jsem dělala s prckem a musím tedy konstatovat, že závěr byl už doslova o držku. kdybych měla na mateřské teprve začít, nezvládla bych to, a to mám hlídacího dědečka v důchodu a poměrně flexibilní pracující babičky, bydlící téměř za rohem.

Jediné, co mě drželo bylo to, že jsem studovala společně s manželem, takže jsme se navzájem podporovali a tolerovali případné "nedostatky" v domácnosti a pod. Syna jsem ale bezesporu "odbývala", alespoň to takhle zpětně vnímám.

Ale je pravda, že jsem si do školy jezdila tak trochu "odpočinout" a přijít i na jiné myšlenky, nebavit se pořád jen o mlíku, příkrmech, prdíkách a podobných věcech...Mělo to tedy i své plusy.

Teď jsme to ukončili, pravděpodobná dcera se má narodit v září, a já už nehodlám dělat nic jiného, než se těm mým dvěma skřítkům naplno věnovat. Syn do školky určitě půjde nejdříve ve 4 letech, tak snad mu budu moci ty zanedbané 2 roky ještě vrátit.

Toť můj pocit.. jsem ráda že jsem to zvládla, ale znovu bych do toho nešla.