Naprostý souhlas! Jedno dítě - žádné dítě, dvě děti - velká změna, tři děti - vo co jako gou?
A taky je nemám moc s odstupem, kluci jsou teď 13 a 11 (rok a půl od sebe) a holčička 8. Když se narodila, tak oba kluci (tehdy 5 a 3,5) sami a dobrovolně postoupili do kategorie "velkých" a ségra byla "naše" (= nás všech čtyř velkých) mimino, na které se dávalo pozor, přidržovala se lahvička s čajíčkem, podávaly se mámě plenky a krémíky a muselo se počkat, když se mrně zrovna kojilo.
Takže v tomhle ohledu bych se nebála ničeho. Jasně, taky mě občas štve, jak jsou všechny rodinné vstupenky a dovolené počítané na model 2+2, a taky jsem si vyslechla "to sou jako všecky vaše?" s hrůzou v očích od nějaké úplně cizí důchodkyně, když jsem šla se dvěma mrňousy a kočárem. Ale rozhodně bych neměnila a jsem ráda, že je mám. Neboj se nic, co se musí vyřešit, to se prostě vždycky nějak vyřeší.