Můžu Ti odpovědět. jsem takové společné dítě, po kterém touží zakladatelka. Samozřejmě jsem ráda, že tu jsem.Jen ten pocit vykořeněnosti, trochu. Nepatřím do žádné z těch původních rodin úplně , tak jako moji starší sourozenci. To se pochopí až mnohem později v dospělosti.
V otcově rodině mne příbuzní "akceptovali".Hlavní pozornost věnovali původním dětem.Z matčiny strany mně babička měla ráda, ale už jsem ji moc neužila, jako starší sestra a to je mi líto.
Rodiče spolu už dávno nejsou , jako stmelovací prvek jsem zafungovala na pár let.
Mamince bylo sedmdesát. Je čílá a moc ráda mi pomáhá s dětmi v rámci svých možností. Bolí jí kolena. A má na starost otčíma, který jí vysává síly,potřebuje, aby se o něj starala.Kdybych si pořídila děti dřív a ne kolem třicítky, jistě by si užívala vnoučat víc.
Otcovi je přes osmdesát a mně ještě není ani čtyřicet. Mám tři malé děti, finančně na tom jsme průměrně. Chci tím říct, že se blíží kvapem doba, kdy bude otec potřebovat zřejmě nějakou pomoc a pro mne bude obtížné skloubit péči o něj, když jěště jsem plně uvázaná jinde a v jiném městě. Jako děda nefunguje vůbec. Bude muset nastoupit jeho starší dcera, která má už děti odrostlé a z domova.
Prostě mít hodně staré rodiče ve věku,kdy sama mám malé děti není veselé.
S maminkou díky tomu se snažím být co nejvíc,cítím se víc vázaná.