U těch chytrých dětí vidím z vlastní zkušenosti jeden zásadní problém a skutečně nevím, jak ho odbourat. Jak říkám, jde o vlastní zkušenost, můžete mi oponovat, že je chyba jinde, nechci to zobecňovat. Dokud byl předškolák, učil se strašlivě rád, byl jako houba, neměl dost informací (nebudu rozepisovat, co všechno uměl, na tyhle traktáty jsem lehce alergická), bylo s ním moc práce, ale jeho vnitřní motor žhnul. Pak šel do školy, kde, jak jsme ho přesvědčili, se "bude učit nové věci". Na konci roku konstatoval: chválabohu za psaní. Ono není divu, v některých oborech byly jeho znalosti druhostupňové, v jiných středoškolské, ale posunut dopředu o ročník byl jen v oboru, kde byl řekněme třeťák, když byl předškolák. Samozřejmě se ve škole nepostupovalo podle toho, co on zrovna chtěl zjišťovat, ale - a to je můj názor - nejhorší byl přesun vlastní motivace na motivaci oceněním jinými. Tam si myslím, že slovní hodnocení by mohlo malinko pomoci, známky a body ne, ale ani tím slovním hodnocením si nejsem úplně jistá (ale když ho bereme jako info pro rodiče, tak ano). Možná je to tím, že jsem příznivcem Johna Holta (s výhradami), tak vidím problém v tom, že se jeho intrinzní motivace vytratila. Teď nedělá nic, ani ty bodíky a známky ho nezajímají. Veze se na tom, že se nepotřebuje učit. Nic dalšího moc nevyhledává, jen když ho třeba vyloženě baví historická kniha... něco se dozví. Projekty ho nezajímají, čtenářský deník roky nevede. Nemusí se namáhat, i bez toho je nejlepší, jemu to stačí. Moc mě to mrzí a přemýšlím, co jsem mohla dělat jinak abych neopakovala stejnou chybu u dcery) a především, co můžu udělat teď, aby se trochu probral. Ale to jsou spíš moje problémy a úvahy.