Kačí,

chápu tě, občas mám podobné pocity, i když jsem na tom o dost líp, a povím ti, čím to asi je - snažila jsem se tomu předcházet. Mám ve svém okolí dost ukázek toho, že 3 roky jsou na příchod sourozence dost kritický věk, tak jsme druhé dítko naplánovali po 2 letech, myslím, že syn si už ani nedokáže představit, že by sestřičku neměl. Od jejího narození jsme všichni spolu (žádné 4 dny v porodnici) a nijak jim nebráníme v kontaktu, syn se prostě od začátku učí být opatrný, když se kolem ní motá. Občas mi naznačuje, ať ji někam položím a jdu si s ním hrát, já to někdy udělám, někdy mu vysvětlím, že to z toho a toho důvodu nejde. Ovšem nezvládla bych to bez šátku/nosítka, které mi umožňuje věnovat se oběma zároveň nebo trochu poklidit a přichystat jídlo. Každý den chodíme ven, pokud možno mezi děti. Rodiče mám daleko, občas cítím, že nejsem (ve smyslu žádná žena není) biologicky nastavená na to, abych byla na děti celý den sama, to společenství širší rodiny fakt chybí. Na druhou stranu nemám se svou rodinou zas až takové vztahy, že bych si opravdu přála, aby byla blíž. Rodiče přítele žijí blíž, a kdybychom nutně potřebovali pohlídat, tak přijedou, ale toho využíváme jen párkrát do roka. Občas si kluka vezmou na prázdniny a cca jednou za měsíc k nim jedeme, to si docela odpočinu. O víkendu chodí s dětma ven většinou tatínek (já ovšem místo odpočinku doháním úklid, zatím je to kvůli kojení max. 1,5h). Jinak je většinu všedního dne v práci, když je ale ráno a večer doma, je ve stejném zápřahu, jako já. Jo a když nestíhám úklid i děti, děti mají (skoro) vždy přednost. Dcera se začíná plazit a bere do rukou a do pusy vše v dosahu, to se syn taky čertí, když mu bere jeho hračky. Tak jí říkám (spíš pro efekt, aby to on slyšel, že i ona má nějaké hranice, nepředpokládám, že mi ona rozumí a zareaguje), že to jsou jeho hračky a že jí je nechce půjčit, tak si je nesmí brát. A jemu zase, že když jí nechce půjčit to a to, mohl by jí dát na hraní něco jiného, což taky udělá. Dále vedu děti k tomu, aby se podílely na "chodu domácnosti" - tj. nerozlišuju práci a hru, možná už jsi na to taky přišla, ale děti často mnohem víc baví skutečná práce než platové hračky. Syn sklízí ze stolu, vylévá nočníky, podává plenky, podává kolíčky na prádlo, pomáhá zametat, vyndává prádlo z pračky, když něco vyleje, utře to po sobě atd. Takto strávený čas nejde na úkor věnování se mu, spíš naopak, a je to velká investice do budoucnosti (i jeho). Já naopak beru jako práci jeho hru.

Co bych ti poradila? Určitě znova zkus šátek nebo nosítko na dcerku. Ta naše taky ze začátku vyváděla, ale zvykla si. V postýlce by vyváděla mnohem víc a musí se prostě srovnat s tím, že není jediná na světě, koho mám na starosti. Žárlivosti jsme se vesměs vyhli díky tomu, že upřednosťňuju syna s tím, že on potřebuje mou pozornost, ona v prvních měsících vystačí s tělesnou blízkostí. Prostě předpokládat, že se narodí druhé mimi a bude spokojeně ležet v postýlce a kočárku, abych se já mohla i nadále plně věnovat staršímu dítěti, mi připadá dost naivní. Dále - tvůj syn akutně potřebuje společnost dalších dětí. Ve vašem městě nejsou dětská hřiště, kam si chodí hrát ostatní děti? Máš k dispozici auto nebo jiný dopravní prostředek, abyste mohli vyrážet někam dál, pokud u vás jiné děti nejsou? I když si dcerka zvykne v šátku a umožní ti hrát si s ním (zas tak jednoduché to není, nejspíš tě nenechá sedět u stolu a malovat si s ním, budeš muset pochodovat nebo se aspoň houpat na míči, když usne), tak tvoje společnost mu nemůže stačit - pro zdárný sociální vývoj potřebuje kolektiv. Napadá mě - není možné se domluvit, že by chodil do školky aspoň na odpoledne, když spousta dětí po obědě odchází a jakoby uvolní místo? Pokud máte prarodiče opravdu daleko, mohla by ti pomoct nějaká paní na hlídání, abys měla nějaký čas i sama pro sebe, a taky zkus víc zapojit tatínka. Kdyby ti bylo opravdu ouvej, určitě je lepší kontaktovat nějakého psychologa než se užírat nebo chovat k dětem hůř než bys ráda. A určitě by ti pomohlo, kdyby sis v okolí našla jiné maminky s malými dětmi, zkus tady na rodině - v diskusi podle regionu, nebo i v místních novinách, neboj, určitě nejsi sama, kdo má podobné trápení a uvítá společnost .

Držím palce, ať to zvládneš, dcerka má asi období separační úzkosti, tak je to náročné, ale za měsíc dva se naopak osamostatní. Důležité je neutápět se v pocitech viny a nesrovnávat se s jinými, a taky umět si říct o pomoc.