Mám 2 děti 2 roky a 2 měsíce po sobě. Dvouletý věkový rozdíl jsme plánovali. Klukům je 3,5 a 15 měsíců, mladší syn je teď v nejnáročnějším věku, neustále leze po výškách, takže nemůže být ani chvilku o samotě. Je to náročné, ale čas pro sebe si najdu, i kdyby trakaře padaly. (Staršímu jsem teď pustila televizi a mladšímu házím jednu hračku za druhou. ) Chlapečkové se mají moc rádi, hrají si spolu a rvou se ve snesitelné míře. Starší s tím mladším občas už i na chvilinku dokáže pomoci. Nejkritičtější období, které jsem vůbec zažila, byla doba, kdy mi na začátku druhého těhotenství bylo hodně zle a starší syn byl v tom nejnáročnějším věku a já jsem ho nemohla nosit. I když je to teď veliký záhul (ale krásný), tak bych hned brala třetí dítě. Manžel se na to ale ještě necítí. A já sama realisticky cítím, že to tak bude lepší. Za rok se mám vrátit do práce a i když se mi tam zatím nechce, tak podvědomě tuším, že další 3-4 roky doma by na mě byly moc. Zatím jsme s manželem dohodnutí, že si třetí dítě pořídíme zhruba za 3 roky, abych stihla ještě chvilku pracovat a abychom spojili moji třetí mateřskou se začátkem školní docházky obou starších synků. Ale hlavně: Dvouletý věkový rozdíl si nemůžu vynachválit a ani na vteřinu jsem nelitovala.