Na psí knížku žijeme už skoro 15 let. Máme spolu jedno dítě, které se jmenuje po otci. Asi jsem na to neměla přistoupit, ted mi to začíná vadit, že se jmenuji jinak než oni. Přítel o svatbě mluvil první rok po seznámení, jenže já byla čerstvě rozvedená a do další svatby se mi moc nechtělo. A teď už o tom nemluví vůbec. Já vlastně ani nevím, jestli tak moc se chci vdávat - nesnáším svatby - pro mě ideální svatba je nic neplánovat, zajít na matriku, tam podepsat papíry a konec zvonec jsme svoji. Jenže u nás musí být vše dopředu nahlášené, páprdové radní vám to musí posvětit a matrikářka zapsat. Takže svatbu bych brala pouze kvůli jménu a hlavně z praktického a i materiálního hlediska. Stalo se třeba, že byl v nemocnici a mě nechtěli říct žádné informace. Takže při další návštěvě jsem se představovala jako manželka. A už tady bylo zakladatelkou psáno, že ji vadí o partnerovi mluvit jako o příteli - mám to úplně stejně. Je mi čtyřicet, mám ještě dvacetiletého syna takže když nastane situace, že jdeme se synem spolu a já s někým cizím /třeba na úřadu/ mluvím o partnerovi jako o příteli, tak si myslí, že jsem se na starý kolena zbláznila a že mám přítele kolouška.