Dcera byla poprvé na spaní u babičky přesně v roce, jela jsem na školení a moje matka prohlásila, že se jí tam s náma nechce a že bude s Luckou radši sama doma... protože už bylo všechno zaplacený tak jsem tedy jela, ale obrečela jsem to hrozně. Lucka si po mě ani nezasteskla, byla úplně v pohodě. Je pravda, že babičku i její domácnost velmi dobře zná, byly jsme tam několikrát týdně. Od té doby hlídá pravidelně babička i manžel (po roce jsem začala chodit na jeden den v týdnu do práce, teď budou Lucce 3 roky). Musím uznat, že se teď hodně hodilo, že je Lucka na babičku zvyklá, měla jsem komplikace v těhotenství a měsíc jsem byla v nemocnici, manžel bez možnosti volna v práci. Ale to se mi tedy stýskalo opravdu děsivě, bohužel se s tím nedalo nic dělat.
Jinak si myslím, že každá máma a dítě to má jinak nastavené - pokud by tě to mělo nějak moc trýznit, že budeš bez dítěte a máš pocit, že by to dítě nevydrželo, tak bych to nelámala přes koleno. Možná bych se zkusila nějak "otužovat" - např. dát hlídat na 2 hodinky, zajít si třeba na nákup, ke kadeřnici apod a pak ty intervaly prodlužovat.