Já nemám sil to tady celé číst, ale:
Na jednu stranu je jasné, že jsou typy, kteří prostě považují leccos kolem domácnosti za ženskou práci. A taky typy, které považují leccos kolem domácnosti za mužskou práci. Automaticky. Pak je to na tom, jestli to vyhovuje tomu druhému.

Taky jsem procházela tím, že jsem si říkala - kdyby měl být s dětma doma ten můj, tak kdyby měl dělat tohle a tohle a tohle, tak to by byl taky hotovej, nebo by to neudělal. Pak se role doopravdy z větší části obrátily - a teprve potom jsem skutečně pochopila, že se může stát, že ráno, než jdu do práce, něco někde nechám ležet neuklizené - a muže to štve, stejně jako to dřív štvalo mě. A že on spoustu věcí dělá jinak než já, když je s dětma, a nikde není psáno, že je to horší. Jo, některý věci FAKT vadí, že neudělá, ale jiný věci zas udělá, který jsem nedělávala já.

Do určitý míry mi to připadá podobný, jako když moje maminka má nějaké komentáře k naší domácnosti, co by dělala jinak - a já to tak prostě dělat nebudu. A nic se nestane. Stejně tak já můžu muži říkat, co bych já jak dělala.

Co tím chci říct - že nevím, jestli by nějaká "lekce" dřív něčemu pomohla. Lekce není doopravdy. Opravdové otočení rolí pomohlo. Aspoň mě, mnohem míń se rozčiluju. Ale utahaná jsem furt stejně - jen spíš z práce, která mě ale baví.