Ahoj,

zdravím zase po měsících, možná letech, já už ani nevím..
Přeci jen už jsme dávno z plínek, kojení a podobných starostí a času je čím dál méně...Ale občas nakouknu...No a zrovna se tu probírá něco, k čemu bych měla i co říct, tak neodolám .

Naše holky byly MO - BI a od dvacátého druhého týdne, kdy se poprvé zjistilo, že čekám dvojčata, nás tížila hrozba TTTS, o kterém byli přesvědčeni v Motole. Protože diagnózou to pro ně taky skončilo a informace na netu nebyly zrovna příznivé, přesunula jsem se k Apolináři. Tam sice konstatovali diproporční růst (holky měly při porodu 1,42 kg a 2,38 kg), ale TTTS nepotvrdili. Každopádně mě hlídali, každé 2 - 3 týdny kontrolní ultrazvuk a ve 30. týdnu nekompromisní nástup do porodnice na rizikové. Oddělení se tenkrát rekonstruovalo, takže jsme ležely na běžné gynekologii. Na víkendy mě pouštěli domů a vše probíhalo v pohodě, až do chvíle, kdy jsme jednou na noc zapomněly zavřít okno a já přes noc prochladla. (Nešlo regulovat topení, na pkoji bylo děsné vedro, tak se přes den prostě větralo).
Prochladnutí mělo za následek skoro čtyřicítky horečky, což mimísci odmítli snášet a ve 33 + 2 tt se rozhodli opustit moje lůno...
Od toho 22. tt jsem byla připravená na SC, nejdříve z důvodu TTTS, později i proto, že jedno z dvočat bylo uloženo příčně.
Po odtoku plodové vody mi udělali ještě jeden ultrazvuk, na základě kterého bylo definitivně rozhodnuto o SC v celkové anestezii.

Důvody:
1) disproporční MO - BI dvojčata
2) menší z dvojčat mělo odhadem z ultrazvuku 1,3 kg (o moc se nespletli)
3) B bylo příčně
4) já měla vysokou horečku

Vzhledem k tomu, jak mi bylo, jsem vůbec nebyla proti. Dali mě na přípravu, napíchli antibiotika na rychlé snížení teploty (nevím, jak to funguje, ale funguje to) a na půl desátou dopoledne naplánovali SC. Vzhledem k tomu, že plodová voda odtekla v sedm ráno, tak to bylo tak akorát.
Jenže když mě chtěli uspat a doktor kontroloval stav, pronesl větu, kterou nezapomenu:
"Tak tohle nestíháme, to už si maminka odrodí sama." To bylo přesně to, na co jsem se vůbec necítila. Jenže mě už přesouvali na porodní lůžko a než jsem se stihla uvelebit, byla na světě Péťa (ta menší), to bylo v 9:35. A pak se řešilo příčně uložené B-čko. Jeden doktor tlačil na břicho zvenku (různě ze stran, aby mimčo srovnal), druhý řešil zevnitř a v 9:55 byla na světě i Pája a kolem mě asi desítka rozesmátých doktorů (vlastně všichni, co měli být na sále při SC).

Holky byly víceméně v pořádku, jen měly otevřenou tepennou dučej, což je prý u předčasně narozených dětí běžné, Pétě pomohla léčba brufenem, u Páji to vyřešil čas, jediné, co jsme museli, bylo chodit na kontroly na kardiologii a to zhruba jednou za dva roky.
V inkubátoru byly holky asi 3 týdny, ale jen proto, že intermediární oddělení mělo plno, domů jsme šly, když holky ukončily 39. tt, Péťa v té době měla těsně kolem 2 kg.

Teď jsou holky ve druhé třídě a školu zvládají v pohodě.

Takže ono je to někdy tak, že člověk (doktor) míní, život mění...Vím, že jsem měla neskutečné štěstí, ať už proto, že jsem byla v době odtečení plodovky v porodnici (v podstatě šlo o překotný porod, i když ne doslova, od odtoku plodovky do narození druhého dvojčete uběhly přesně 3 hodiny), nebo proto, že i přes všechny předpoklady jsou holky zdravé, nebo i proto, že jsem nakonec mohla porodit přirozeně a vše dobře dopadlo...

Přeju všem, ať to také vše dobře dopadne a omlouvám se za román....jak ví "stará garda" této diskuze....já už to prostě jinak neumím .