tak děti můžeš vést ke skromnosti i když mají hodně hraček to se nevylučuje. akorát teda znám případ, kdy dítě mělo fakt hodně hraček ani si s nima vůbec nehrálo, jen je vždycky rozsypalo a tím to haslo. pak dotyčné dítko na něco duplo, rozšláplo a rozbilo a pravilo: to nevadí, táta koupí nový. tak to souviselo teda spíš s výchvovou k tomu, že koupit nový není problém, je to přece jenom věc. ale dobře si vzpomínám, že jsem měla hraček málo a i když jsem toužila po více nebo možná spíš po konkrétních hračkách co měli ostatní, tak jsem si svých ,, jenom věcí" vážila tak nějak sama od sebe, protože kdybych něco rozbila, holt by to už nebylo. doteď se na věci dívám s jistým respektem, neberu je jako jenom kus dřeva nebo plastu a kolikrát je mi líto, že něco musím vyhodit. radši jsem hračky darovala, když byly v dobrém stavu, než abych je vyhodila do popelnice (a vím, že to lidi dělají ani nad tím nezapřemýšlí). svoje hračky si pamatuju, takže věřím, že je to asi těžké, ale doufám, že svým dětem budu kupovat tak nějak střízlivě, ráda bych, aby si svoje hračky zapamatovaly a aby si s nima hrály a né že nevědí co vzít do ruky a mají toho tolik, že bych měla problém co jim zase napřesrok vymyslet. vidím kolik toho v hračkářstvích je, říkám si: to bych pořídila, to ja krása a kdesicosi, samej vysavač, mikrovlnka, fén a pokladna, milion panenek a autíček a stavebnic. ale když kupuju, vždycky nakonec vyberu jen ty kusy o kterých vím, že budou sloužit delší dobu a nezapadnou někde do kouta - i když bych nejradši koupila půlku hračkárny, co si budem povídat, taky se mi ty věci líbí to jsem se zase nějak rozepsala trochu pátý přes devátý, ale snad je to k pochopení, jak jsem to myslela