Nadpis berte jako nadsázku. A abych popsala situaci: Brzo mi bude 26 let. Asi tak sto let jsem neměla chlapa. Nikdy mi to nevadilo, protože mám strašně moc práce a dost školy. Denně pracuju běžně tak 14 hodin, pracuju i o víkendu, kamarády mám už akorát tak po síti, bohužel. Stala se ze mě workholička.

Nicméně - dneska volám babičce, přeju jí šťastný nový rok, ona mi přeje hlavně konečně velkou lásku. Přeje mi to každý rok ke všem svátkům i narozeninám asi od třinácti let. No nic. Volám druhé babičce. Popřeju ji krásný nový rok. Přeje mi konečně hlavně velkou lásku. Totéž moje matka.

Začíná mi to trochu lézt krkem. Prostě jsem ještě nenarazila na toho prvého. I když popravdě - když se nad tím zamyslím - kde člověk toho pravého potká, když tolik pracuje a prakticky se nikdy nemá čas jít kamkoli pobavit? Přiznávám, že jsem taky dost náročná. Ale o tom to není. Možná pořád čekám na toho Hugh Granta a pak mi to jednou bude líto, až ve čtyřiceti zjistím, že jsem promrhala mládí...

Možná je to všechno blbost. To je jen takové zamyšlení. Zajímalo by mě, jestli to někdo vnímá stejně...