Já to tu nečetla, ale trošku, trošku to znám: můj manžel není takový ten totální mužský šovinista, ale je jednak vychován matkou, která se v roli posluhovačky pánů tvorstva vyžívá (v podstatě je to u nich dané, že generace žen slouží generacím mužů), jednak si myslím, že furt to přes emancipační snahy v naší společnosti je hozeno do velké míry tak, že model, který popisuješ je v podstatě v poho, že mužská participace na domácnosti a výchově je vlastně daná mírou chlapovi dobrovolnosti. Takže u nás bohužel stále probíhá trošku boj, já nemíním vrůst do role ženy-služky(nebudu vykupovat "domácí štěstí" zapíráním svých zájmů), on to vědomě uznává, ale není s tím úplně srovnán, na domácí pohodě tj znát. Záleží asi na tom, jestli se ti chce se s ním přetlačovat, jo-li, vyhranila bych si jasně mantinely na svůj čas, zájmy apod, pokud ale vázne komunikace, zbývá asi bud přijmout roli pasivního, nebo dát mu vale. Já bych teda bojovala! Možná, že když vystrčíš rohy, bude si tě i víc vážit.