Macimm, mám něco podobného. Taky chlapa,co "podrží".
Když si syn nemohl zvyknout ve školce, dělal scény, jeho reakce byla, že "je to moje věc, on mě taky neotravuje se svými starostmi".
Prostě nepodrží.
A blbé kecy poslouchám taky často. Mmch, intelektuálka jsem podle něj tak - i když dělám všechno, co jiné, jen se netvářím, že to žeru. Kdysi tvrdil, že na mě obdivuje, jak jsem chytrá, dneska mám dojem, že mu právě tohle vadí.

A tak nějak už nevím, co bych měla zlepšit, on má sklony k demagogii, dneska jsme se třeba chytli díky tomu, že dal kuřecí stehna do trouby /chtěl dneska vařit/ a podřimoval na gauči. Já viděla, že jsou neochucená, tak jsem přidala koření. A následně měl hnidopišské invektivy, že "si chce vařit podle svého" - jako kdybych já do něj nějak ryla, vůbec jsem to nekomentovala.

Někdy mi přijde, že není oporou, jindy že nedokáže se nad věci povznést, jindy si už říkám, že je jako ženská v přechodu. Ale hlavně je to demagog, co vede spor až do krajnosti, nedokáže ustoupit.

Bohužel já nejsem "lísací typ", jak píšeš, že jsi se k němu tulila. Ani nevím, jestli je to rozumný, protože tím člověk přebírá vinu na sebe. U nás ani nemusím, většinou to tak nějak vždycky vyplyne, že "já jsem nemožná" a on se hádat nechce. Přitom čile spolupracuje na gradaci konfliktu, přikládá pod kotel. Ale nakonec je já nic, já muzikant.

Dneska si říkám, že když si lidi sebe přestávají vážit a usilovat jeden o druhého, je lepší odejít - bohužel tomu často brání jiné důvody. Ale jak se začnou takhle navzájem prudit, tak se do vztahu to dobré většinou nevrátí.

Nese... pana manžela, že máš taky nějaké své cíle - viz ten závod, plavání, které si chceš zachovat?