Macimm, ani já jsem řešení nenašla, mám to naprosto stejně.
Podle jsou jen dvě řešení - odchod nebo osamostatnění. V druhém případě je šance, že ten dotyčný se chytí za rypák, když ucítí, že by mohl ženu ztratil, že už nemá navrch.

Jenže právě osamostatnění je hodně složité - bydlení, finance.

Já to mám stejně - chtěla bych na vztahu "pracovat", "popovídat si o sporných věcech", ale prostě nelze. Při snaze i o klidné vyříkání jsem osočená z toho, že prudím, vyvolávám konflikty atd...takže já většinu věcí zametám pod koberec, abych nebyla "prudička". Bohužel se to pak čas od času vyvalí. V podstatě spolu vychází, dokud nenastanou problémy. Někdy stačí i malý podnět a už to jede.

Bohužel když to řeknu na plnou hubu, manžela taky nelze zmanipulovat ani v dobrém. Otevřeně řečeno - neutáhnu ho na žádnou z věcí, na které si spousta chlapů potrpí - některému stačí udělat jednoduše poplácání ega "ty náš tatko" a vrní jako kotě, jiný má slabost na sex, takže lze napřít úsilí tímto směrem a smírně ho ladit přes postel...jiný si potrpí na dobré jídlo...ale u nás prostě nic, nic, nic...jediné, na co si údajně potrpí, je POHODA. Jenže on si jí představuje dost zcestně, jako permanentní ustupování druhé strany, at se jí nelíbí cokoliv...a druhak - permanentní pohodu, že nebudou konflikty ani problémy bohužel nikdo není schopen tomu druhému zabezpečit.
Takže se v tom plácám a nevím kudy kam, navíc on vždycky všechno tak přehraje na mě, že mám pak ještě blbý pocit ze sebe jako člověk a ženská, ač objektivně vím, že nemá pravdu a že jsem průměrný model, nic šíleného, s čím by se nedalo žít.