byla jsem ve stejném ( možná menším srabu). Oba jsme vš, oba stejného zaměření, v podstatě skoro stejný ročník, ale na MD jsem spadla do bludného kruhu - cítila jsem se blbě, že nevydělávám, manžel mi to "sežrat" nedával, ale zase se třeba víc než dřív věnoval svým koníčkům, na moje nezbýval čas a tak. Podřízené postavení nesvědčilo ani jemu, ani mě. Ale myslím, že je to to o sebehodnocení.Pak jsem šla do sebe ( a po letech pak i k psychologovi) a potvrdilo se mi, že jsem instinktivně zvolila správnou cestu. žádné diskuze, žádné mluvení o tom, co je eventuálně mohlo být špatně a co bych chtěla jinak ( a na tom to jindy končilo, protože na to je mm alergický) - prostě žádná rozumná domluva nebyla možné, neřkuli mluvit o tom, proč se cítím blbě. Manžel není schopen reflexe (verbálně). ALE: vzala jsem to tak, že každá akce vyvolá reakci, když změním sebe, někde se to projeví ( a pokud by to nevyšlo,a spoň budu na sobě mít udělanej kopec práce a tu jako když najdu, pokud bych chtěl být sama s dětmi). A nějak jsem našla chybějící sebevědomí - dost to bylo přes práci, jinou než jsem původní profesí a to mě neskutečně pozdvihlo - a s tím spojená finanční nezávislost / a trochu jsem se "našla", protže původní povolání mi zrovna nesedělo, ale teď se mi podařilo neslučitelné sloučit).
Takže pokud sebe a svoje práva budeš vidět stejně vysoko jako jeho, bude hned líp. Čtu tvoje příspěvky, vždyť ty nemáš proč se cítit jako nějaký untermenš.
A k té tvojí situaci - PHDr. Tomáš Novák tomu myslím říká muž - schizoid ( a dlouho jsem si myslela, že ho mám doma) - přečti si o něm, knížka mi neskutečně pomohla, jako že v tom nejsem sama. Ale fakt mi nejvíc pomohlo, že jsem se SAMA začala cítit na něm nezávislá a on se opravdu změnil ( resp. teď funguje líp).
Moc ti fandím!!!