Macimm, je divný, ale jak ty máš tu depresi a manžel automaticky přitvrdí, tak ohle je u nás taky.

Když mám nějaké problémy, se kterými se mu už třeba nechci svěřovat, když prostě nesimuluju štastný ksich, nebo naopak po nějak hádce, která nepochybně skončí jeho převahou, já dostanu několikadenní depresi z vědomí, že nic nemá cenu, s takovým člověkem se nedá domluvit a únik z toho v nejbližší době nekouká, přestože bych ho realizovala velice ráda....tak NAVÍC ten můj taktéž přitvrdí. Vůbec to nebere jako následek hádky, ještě pak má hlášky, jak se tvářím kysele /kysele je depresívně/.
Myslím, že člověka s klinickou depresí by dokázal svým přístupem "zadupat do země" úplně zničit.
Když jsem přemýšlela vo co mu go: vždyt hádka, při které čile spolupracuje, každá jeho první věta je provokace, druhá ale proklamace - ať hysterka vyklidí místnosti a nevyvolává hády...ale když to tak vypadá, že se to podaří utnout mě, tak se postará, aby to ještě neskončilo...takže jsem pochopila, že on neshody potřebuje, nebo potřebuje doslova drtivé vítězství nad tím druhým, do té doby nedá pokoj....no a když to vítězství má, druhá strana je v několikadenní depce, tak ještě pochopitelně reje


Před třema měsíci se mi podařilo ten koloběh zastavit tak, že jsem si ho přestala všímat, respektive jeho hnidopišské poznámky sledující ke gradaci konfliktu do krize jsem ignorovala a soustředila se na jiné věci. Casem to přešloa začali jsme se normálnně bavit. A už je to tady zas, on se prostě chová jako král, který udává pravidla chování.

Už si někdy říkám - viz ty depky a jeho přitvrzení potom, že rád úmyslně člověka ničí, když ví, že to projde beztrestně. Bohužel na jeho straně jsou všechny výhrůžky hmotného rázu. Kdybych zdědila - teoreticky nějaké bydlení a našla si práci ze které bychom pohodlně vyžili, asi bych odešla ze dne na den. Mě už totiž tohle vysiluje, nejvíc mě vysiluje snaha aspon trochu se mu postavit. Snad účelnější by bylo nechat ho vyřvat a rychle se zdekovat, než se to rozjede naplno. Snažit se zajistit samotu, nelézt za ním a neumožnit mu, aby lezl za mnou a třeba den, dva nekomunikovat, než ho přejde to hnidopišské rejpání, co má za důvod rozjet zase hádku nanovo. Včera to bylo, že jsem mu nevyžehlila výjimečně tři košile, do kterých se mi opravdu nechtělo. Našel je v koši, jako kdyby se mu to hodilo zrovna do krámu a už za mnou lezl s výrazem, jaké mu strojím úklady a dělám stávky, že jsem mu nevyžehlila košile. Přitom to byla čirá náhoda.

Někdy si říkám, co jsem komu udělala, že mám na krku takového blba. Blba, jehož stěžejním cílem je v hádce probudit ve mě pocit, že nestojím za nic, nedělám nic, ve světě bych si neporadila, jinej chlap by mě nechtěl - bo u něj bych musela kartáčkem vyšrkabovat spáry ze zdi a kdybych si dovolila mít nějaké připomínky "prohodil by se mnou dveře". Takže se mnou vydrží jen on sám, geroj, a já bych mu měla být vděčná.
"Gerojovi" jsem takto sdělila, že těžko nějaký chlap manželku prohazuje dveřmi /nehledně na domácí násilí/, když je půl bytu nebo domu jejího, případně celý.
Ale u nás byt vlastní on a vysloveně se mu to vrazilo na mozek.
To je jako když ustrašený trpaslík dostane do ruky flintičku, tak hned střílí.