Já selhala už u prvorozené. Myslela jsem si, jak si budu na rodičáku užívat, dítěti se věnovat....jenže mě semlelo maloměsto. Chtěla jsem utéc za každou cenu a vlastně pořád mám tendence tu nebýt, nejsem tu ráda.
Se synem jsem se já, odpůrce institucí, nepárala a v jeho 16 měsících začala pracovat na částečnej úvazek. Tehdy mohl ještě chodit do práce se mnou. V jeho dvou letech šel do miniškolky, kterou platim z toho částečnýho úvazku, aby nemusel do jeslí. S benzínem to dá pálku, čili pracuji spíše pro radost. Učitelce v MŠ jsem slíbila hodinu angličtiny týdně pro děti, takže jeden den v týdnu stresuju, abych vyzvedla syna z miniškolky, odvezla domů, našla pro něj hlídání(zásadně to řeším až ten den )a odjela do školky na hodinu angličtiny. A jednu hodinu v neděli učím angličtinu známou.
Podtrženo, sečteno - kdyby chlap výborně nevařil, pravděpodobně jsme všichni na rohlíkách, protože já to dám tak 3x týdně. Přetéká mi koš na prádlo, koš na žehlení, koš na odpadky a vůbec všechny koše, co vůbec kdo vymyslel. Děti se dívají na telku víc, než je celorepublikovej průměr. A jsou drzý. A na pohled vypadají sociálně - samej flek a k tomu špinavý uši.
Jo a do toho studuji. Nemusím psát, že přístup ke studiu mám horší, než žák druhého stupně ZŠ. A pak to, že dneska už bych do toho nešla. Nebudu to potřebovat. Jednou totiž budu umělec