Já jsem si prostě strach zakázala. Řidičák jsem dělala se staženou prdelí před púl rokem se dvěma malýma dětma a hned jsem pak do toho skočila (jak se říká rovnýma nohama). Situace mě prostě donutila, už mě nebavilo spoléhat jen na manžela, kodrcat se s prckama MHD a tahat tašky s nákupama. Nervozita na začátku byla, zvlášť pokud jsem vezla i děti, ale musím říct, že zrovna ty mi dodaly sílu, když prohlásily, že chtějí, ať řídí máma. Po půl roce už nervozita opadla, občas zakufruju nebo udělám nějakou blbost, ale říkám si, že to se stane každému. Jediné, z čeho mám stále strach, je jízda za tmy, ale i to se pomalu zlepšuje. Takže: klid a jezdit, jezdit, jezdit! Mě řízení i začalo bavit, dává mi to pocit svobody.