mě nevadilo, že mě vidí "trpět". Viděl mě, když jsem brečela vyčerpáním při výstupu v horách, ošetřoval mě, když jsem měla horečky a zvracela jsem úplně všechno, viděl, jak se svíjím v kontrakcích při kojení našeho druhého dítěte... Beru to tak, že jsem to pořád já. Porod je pro nás oba něco přirozeného, není to salóní záležitost, ale není to ani nic nechutného /jak říkala moje babička v reakci na náš porod doma: "a že se tím vůbec nenasviní, jak dycky ukazujou v tý televízi, že jo? Já rodila dvakrát doma v kuchyni a žádnej bordel z toho nebyl, bába to uklidila dřív, než jsem se stihla votočit vod mimina /.
Klystýr jsem neměla ani u jednoho mimina, neviděla jsem pro to důvod a bála jsem se, že jak se to naředí vodou, že dojde při porodu k úniku stolice. Já jsem se při dvou porodech "vyčistila" přirozeně na začátku porodů, tak to ani technicky potřeba nebylo.
Muž z porodů trauma nemá, poněvadž nemá ani trauma ze mě - před prvním porodem jsme se znali už přes 10 let, takže jsem ho nijak zvlášť nepřekvapila