Mno, já to zkusím napsat z té "druhé" strany. Léčím se s bipolárkou a kdybych diagnozu věděla dřív, do dítěte bych, upřímně řečeno, nešla. Jasně, miluju svýho syna nade vše, ale:
- hrozně moc se bojím, že to zdědil, a když si vzpomenu na svoje stavy v pubertě, nepřála bych to ani svýmu nepříteli, natož dítěti. (to se moje diagnóza nevěděla, takže se na moje deprese a euforie nahlíželo jako na pubertální výkřiky)
- mám stavy, kdy nevylezu z peřin a on to vidí. Je už rozumný, že se mu to dá vysvětlit, ale i tak. Jsou dny, kdy naslibuju a dny, kdy nejsem schopna dodržet. Naštěstí o tom hodně mluvíme, takže nejsem "matka lhářka".
- byla jsem 3 měsíce v léčebně a naštěstí manžel fungoval, nedovedu si představit, kdyby on sám měl nějaký zdravotní problém (psychický) a složil se i on. Kam by šel Jakub? Do domova?
Takže jak říkám, byť své dítě miluju, znovu bych do toho nešla. Není nic příjemného tohle zdědit, a když je zatížení z obou stran...