Já jsem se nikde nedočetla,jak celou situaci vidí její manžel.
My jsme to momentálně vyřešili tak,že jsme opustili náš tvrdě vydřený domeček,bydlíme blíže k městu,jednak abych měla blíže rodinu a jednak aby měl manžel blíže do zaměstnání.Domek se snažíme prodat a tím zaplatit hypotéku,kterou tak tak se zpožděním splácímeJasně,platíme i pronájem,ale mám tady prostě všechno a to co jsem měsíčně protopila na domku to byl majlant,navíc jsem hodně projezdila,do města daleko,děti do školy taky daleko,k lékaři daleko.My teda plyn neměli,ale byla jsem pár dní bez elektřiny,se třema dětičkama,neměla jsem na čem vařit,kosa byla taky,no růžové dny to fakt nebyly.
A speciálně takový Michal se mi tady smál,že mám pár drobných na dva týdny a to jsem o tenkrát jen napsala jak to prostě je a nestěžovala jsem si
Já naprosto chápu ten pocit,že člověk s tím nic nenadělá,kolik nocí a dní jsem probrečela bezradností a zoufalstvím.U nás to byla nešťastná souhra několika náhod,které nakonec přerostly přes hlavu.Ze začátku za to opravdu mohla jen blbá nehoda,pak už za to mohl i částečně můj manžel,který se to snažil řešit tak,abych já neměla strarosti a bohužel zvolil hodně špatný postup,takže to bylo čím dál tím horší...nakonec jsem to řešila tak,že na svoje peníze jsem nenechala šáhnout,ať mám z čeho živit rodinu a upřímně bylo mi jedno jak se s tím manžel poperejíst jsme za něco museli dluhy stejně manželovi přerostly přes hlavu a moje splátky to nezachraňovalyVšechno co šlo,jsme prodali.Doufám,že domek se prodá,pak už to bude všechno snadnější....sice mě je to hrozně líto,tady doma nejsem,to těžce budované ,,doma" je tam a při představě,že už se tam nikdy nevrátímeRadám typu něco si odkládat bokem... když opravdu ale opravdu není z čeho...to spíše člověka bolí,když si to uvědomí,že už opravdu není kde se uskromnit...
Nikdy jsme nečekali,že něco takového budeme muset řešit,vždycky bylo peněz tak akorát a ze dne na den se všechno obrátilo.