Klídˇo i dýl Tedy vlastní praxe zatím můžu doložit 3 a 2 měsíce a užívám si to (teda psychicky)- Když se hned po probuzení začne mazlit a přát mi maminko: hezké ráno a hladit ruku a jeŠtě obejde postel a stulí se mido klína, tak mě to tak nabije . Fyzicky je to ovšem příšerný, neb máme jen 90 cm postel, malej cestuje s oblibou otočením o 180 stupńů či nejraději napříč postele v místech mého trupu. Podvědomě nějak uhýbám a ráno se budívám tak, že mám šikmo přes spodním roh postele trup a nohy a hlava mi visí dolů
No, musím dokoupit matraci velkou, vypodložit a postek tak nastavit.
Přesně, řiď se svými pocity a tím, co Vám oběma vyhovuje. Určitě jednou odkráčí sama a ještě se Ti bude stejskat.
A pokud Ti i toto trochu pomůže, tak jižní národy takto spí běžně do cca 5 let snad všichni, a řekla bych,že tam ta emocionalita je větší. Měla jsem s tímto neustálé velké hádky se svou matkou, tak jsem se snažila i argumentovat "vědecky"( když ona mě na základě tehdejší "vědy" nechávala řvát večer několik hodin bez vstoupení do pokojíčku!). Teď mě sice poslala někam, že jsou všichni blbí včetně mě, ale našla jsem výsledek opravdu rozsáhlého (snad 25000 dětí) výzkumu ,tuším v Anglii. A z toho vyplynulo, že děti spící s rodiči v posteli jsou klidnější, vyrovnanější, sebejistější..Samozřejmě tam bude hrát celkově roli více faktorů, mj. obecně vlastnosti takovýchto rodičů, kteří spí s dětmi, ale stejně ten pocit lidského tepla bych považovala za jen a jen kladný. Mě spíš mrzí, že jsem syna několik měsíců po narození přímo v posteli neměla . Po hodinovém obtížném kojení jsme někdy usnuli v náručí, měla jsem ho sice vedle sebe v nizoučké postýlce (no řeknu to, bylo to u matky a byla to vystlaná krabice od banánů , ale nechtěl se vůbec chovat na rukou a mazlivej začal být až tak od 7 měsíců. Do té doby jsem si docela užila strachu, jak mě má vlastně rád. Takže já teď propaguju - v posteli od začátku do té doby, kdy oba /tři a více chtějí). Zalehnutí s výj. narkomanek prý také nehrozí, instinkty maminek jsou silné
A ta tvoje tchýně bohužel asi nevědomě z toho smutku závidí nebo je příli racionální a teď třeba nese důsledky. Já myslím, že príma rodičů se žádné, ani dospělé dítě dobrovolně nevzdá