Když budu čekat na prince na bílém koni (zvlášť po čtyřicítce ), strávím celý život v čekárně.
Když budu žít s "jen tak nějakým partnerem" (abych si doma nepovídala pořád jen s klikou u dveří), tak nemám šanci "vpustit do svého života toho pravého partnera".

Jasně, že "teď ještě pořád nejsem připravená na nový vztah" (předcházím vašim upozorněním), ale JEDNOU... ...a co pak? Nerada bych něco prošvihla, jako v tom vtipu, jak je povodeň a dobrý křesťan stojí na střeše a odmítá všechny záchranáře, protože čeká na boží pomoc. Později utopený obviňuje v nebi Boha, jak ho mohl nechat zahynout? A Bůh se na něj zlobí: "A kdo myslíš, že ti tam posílal všechny ty hasiče!!!"

Mám to posuzovat rozumem? Poznám to nějak "intuicí"?

S (ex)manželem jsme se vzali kdysi z rozumu, to nebyl dobrý nápad (jakmile začaly problémy, a těm se žádný vztah nevyhne, zjistili jsme, že se "nemáme dost rádi na to, abychom nám stálo za to řešit je SPOLU").
S (ex)přítelem jsme měli mnoho společného, milovali jsme se a oba jsme od začátku prostě "věděli", že "jsme se hledali, až jsme se našli". Nikdy nikoho předtím a ani nikoho potom jsem nedokázala takhle milovat - a nebylo to jen romantické okouzlení, naopak, měla jsem ho ráda s postupem času čím dál tím víc. Vyhovovalo mi u něj všechno (z toho pro mě důležitého) a věci, které mi vadily, nebyly pro mě tak významné. Měli jsme společné plány a cíle, doplňovali jsme se, podporovali a tolerovali a nechávali si dostatek svobody a soukromí...
Prostě TAKHLE NĚJAK si představuju "ideálního" chlapa pro sebe...
Jenže to zjevně NEBYL partner "pro mě", když už se mnou není, že?
Tak podle jakých kritérií tedy hledat - resp. posuzovat potenciální kandidáty?