Bosorko,
no... částečně to platí.
Ale moje zkušenost je spíš následující - muž je okouzlen "jinakostí", ale pouze do té chvíle, než s tebou začne žít. V ten okamžik automaticky očekává, že žena, s níž předtím lezl přes ploty do cizích zahrad, trávil dlouhé hodiny debatami o sporu Freuda s Jungem, chodil na koncerty "alternativních" skupin a na bavil se na výstavě mistrovských děl socialistického realismu se mávnutím kouzelného proutku změní v hospodyňku a bude mu podstrojovat jako maminka (event. nebožka babička).
Nikdy nezapomenu na výstup mého prvního muže - když pominu, že je alkoholik, tak bezesporu nejchytřejší, nejvtipnější a ve své podstatě hodný a milý chlap, který navíc léta žil v emigraci - kdy si udělal nějaké palačinky, odešel na x hodin do hospody, já za něj zatím dodělávala zakázku za opravdu hodně peněz, na kterou se vykašlal... a po návratu z hospody (já stále seděla u PC a makala, až se mi kouřilo z uší) rozlícen pravil: TY JSI NEUMYLA NÁDOBÍ!!!, načež vzal hrnec i se zbytkem těsta a hodil ho přes celou předsíň.
Druhému muži pak zase říkávala kamarádka: "Vždyť jsi přece věděl, jaká Monty je, vždyť jsi tím byl NADŠENEJ, když jste se seznámili... tak proč ti to teď vadí???"
Nevím, co to v nich je, nějaký atavismus nebo co... oni prostě na tý plotně a mopu trvaj a nemůžou si pomoct.