Pawllo,

obdivuju, jak to tady moderuješ, zatím jen pár nepatrných rýpanců, jinak klid, pohoda a porozumění .

Všechny důvody, které mě k porodu doma vedly, už tady padly a já nemám moc čas. Ale musím říct, že jsem vlastně neměla jinou možnost. "Péče", které se mi dostalo v nemocnicích při prvním porodu, mě fyzicky, psychicky a emocionálně zdeptala natolik, že podruhé bych do toho šla jen kvůli konkrétním komplikacím, a pokud by nebyly náhlé, velmi pečlivě bych vybírala, komu se svěřím. Bezohlednost, ponížení, citové vydírání, výsměch... v těch nejcitlivějších chvílích života, a co hůř - nekonečných 6 hodin samoty pro mého syna.

Už před prvním porodem jsem domov jako místo zvažovala, ale byla jsem hodně naivní (věděla jsem, jaká jsou má práva, ale nečekala jsem, že nebudou respektována, a já si je nedokázala vydobýt) a přecejen hlodal ten červíček "co kdyby NĚCO". Pak jsem si několik měsíců vyčítala, že jsem byla srab. Druhý porod (doma) mě vyléčil, výčitky už si moc nepřipouštím, i když cítím, že vztah k dcerce je pevnější (prostě nebyl nikdy přerván) a je mi líto, že syn měl ten začátek poněkud komplikovaný...

... pauza, musím jít kojit