Já myslím, že zvládnout se dá vše a to mluvím z vlastní zkušenosti. Před čtyřmi lety se nám narodil chlapeček. Byli jsme nadšení a když mu bylo 16 měsíců rozhodli jsme se s manželem pro druhé dítě. Povedlo se vlastně ihned, ale....byla to dvě děvčátka, která se narodila přede dvěma lety.
Doma bylo veselo. Syn začal chodit doškolky, až když holkám bylo 9 měsíců, takže mazec a pak zas ze školky nosil různé virózy, neštovice a tak jako asi každé dítko. Nicméně vše jsem zvládala s minimální pomocí. Babička hlídala vlastně jen když já šla k lékaři.
No a protože příroda je mocná a má pravděpodobně svoje záměry, tak jsem loni neplánovaně otěhotněla znovu. Manžel z toho měl hlavu, ale více méně na myšlenku dalšího potomka si zvykl. Začátek těhotenství byl celkem komplikovaný a bylo dost nejisté jestli mimčo udržím nebo ne...nicméně udržela jsem a nenarodilo se jedno, ale hned dvě Takže máme pět dětiček na tři porody.
Druhou polovinu posledního těhotenství jsem prožila s dětmi sama, protože manžel odjel za prací do Jižních Čech. O prázdninách jsme se za ním přistěhovali a v říjnu se kluci narodili. Takže teď jsem taková rarita naší vesničky. Když jdeme na procházku tlačím dvojčecí kočárek a na něm jsou navěšené dvě cácorky a někde vpředu brebentí ten nejstarší.....takže zvládnout se dá opravdu všechno. Samozřejmě dost záleží jakou má člověk povahu - jestli se hned nad vším hroutí nebo jestli je schopen udržet si čistou a klidnou hlavu...někdy je to u nás k zbláznění neříkám, že ne, ale je to krásné mít takhle velkou rodinu.
Tak snad jako podpora tenhle můj kratičký příběh o plození dětiček pomohl. Hodně zdaru Mortiana