TAk toto znám. Sice ne tak vyhrocený, ale stejně je to hrůza. Jednou jsme byli s kotníkem i na rentgenu, protože do mě všichni hučeli, že bych měla jít. Nevymluvila jsem to nikomu :-(. Nejvíc se ovšem stydím, když někde spadne a řve jako kdyby měla tříštivou zlomeninu :-(. Jednou v čekárně sestřička málem vyrazila chudák dveře jak vylítla. Dcera se jen bouchla do nohy židle. A když třeba spadne na lyžích, tak je konec lyžování. Ach jo. Pořád jí vysvětluju, že to nemůže dělat, protože až jí opravdu něco bude, tak si jí nikdo nevšime. Ale nic nepomáhá. Litovat ji prostě nemůžu, nejde mi to, protože jí prostě nic není. Samozřejmě, když jí teče krev, tak jí to pofoukám. Je jí skoro deset a je to čím dál tím horší. Co je taky k ničemu, tak manžel je téměř stejný. Maloch je zase totální opak. Asi zatím.