Jinak už od osmi měsíců, kdy začínali chodit a padat, jsme to nijak nekomentovali - když spadli, vstali a pokračovali dál. Pokud to bylo horší a brečeli, bez komentáře jsem je chvilku pochovala a pak postavila na zem se slovy "Tak už je to dobrý." Ale vždycky když podobný situaci byla přítomná nějaká babička a hned běžela pomáhat a litovat nebohý dítko, trnula jsem, že je tu paniku naučí.

Kámoška používala náplast s obrázkama jako lék na všechno, což fungovalo, ale přišlo mi riskantní závádět něco, co neni vždy po ruce, takže jsem místo náplasti používala pofoukání. Kluci to časem převzali a když si něco odřeli, už se nezdržovali s matkou - pofoukali si to sami, a tim to měli vyřešený