s tema neustalyma obavama o dite - to mas pravdu, ja jsem dite hrozne chtela a jsem stastna, ze ho mam, ale ma to jeden hacek - a to uz trvalej extremni strach - kdyz je nemocny, co kdyby bylo nemocny, co kdyz si neco udela... nebere to konce a nikdy nevezme.

a dalsi vec - i verejny deni vnimam jinak od ty doby, co mam dite. driv jsem napriklad politickou situaci u nas vnimala hodne akademicky, zajimalo me to, nejsilnejsi emoci byvala zvedovoast, jak co dopadne, pripadne moralni rozhorceni nad nejakymi nepravostmi. od ty doby, co mam dite, ve mne urcity politicky tendene dokazou vyvolat i strach.

mit dite je krasny, ale hrozne stresujici.


hele, ale za 10 let to muzes mit jinak, ale i kdyby ne, tak co? jen kvuli tlakum se do deti nenut... ikdyz se asi budes muset obrnit chvilema co se reci okoli tyce... ale treba ja se taky misty obrnuju, zas z jinych duvodu... malokdo presne splnuje prototyp "normalu"