Do pěti let mé děti téměř celou cestu mluvily. O všem možném, jedno téma přes druhé, jeden přes druhého. Někdy také hrály karty a hádaly se u toho a nebo si prolížely knížky a hádaly se o ně. Vzpomínám si, jak jednou jsem prudce zabrzdila, zastavila a začala na ně řvát v zoufalém záchvatu, že takhle nemohu řídit a aby proboha byly už chvíli zticha (předtím jsem je o to samozřejmě asi tisíckrát požádala v klidu). Chvíli pak skutečně zaraženě mlčely Někdy v těch pěti letech se naštěstí naučily číst a záhy začaly také poslouchat hudbu z mobilů do sluchátek, takže od té doby je cestování pohoda