Nejsi hloupá, naprosto mám stejný pocity. Závidím manželovi úplně stejně, když ráno odjíždí - taky má docela fajn v práci. Jsem doma 4 a půl roku a už je to pro mě děsný stereotyp, osamění, ztráta svobody, únava z nevyspání, zakrnění a pomalu odpočítávám dny, kdy už budu moct do práce. Mám před sebou ještě dva roky. S prvním dítětem jsem si to docela užívala, i když dalo zabrat. Druhé je sice hodnější, ale zas víc starostí, neustálé nemoci přitažené ze školky a tím následná izolace od kolektivu, i synovo občasné žárlení. Manžel do večera v práci, do toho má nějaké aktivity. Tak jsme docela sami, rodina malá, žádné mladé příbuzenstvo, na vesnici taky míň možností, ale zas v tomhle počasí pro děti jedinečný. Když máme nějaké akce s ostatníma maminkama nebo se mi podaří hlídání a vyrazím sama, dny jsou hned veselejší, ale to taky nejde pořád.