Romano,
když lékař prostřednictvím vyšetření zjistí, jaký typ postižení (např. Downův syndrom) dítě s vysokou pravděpodobností má, přímo Ti to řekne. Stejně je to ale do určité míry naslepo, třeba zrovna u toho Downova syndromu (o něm vím nejvíc, proto volím tento) je výsledek pro to konkrétní dítě dost nejistý.
Dítě s Downovým syndromem může ve dvou letech v pohodě chodit, ve třech až čtyřech mluvit, v šesti letech číst, absolvovat běžnou základku s asistentem, nějak se vyučit, pracovat a tak se živit, vdát se/oženit se. Vše samozřejmě s nějakou mírou podpory, ta ale může znamenat, že v dospělosti žije sám/sama s partnerem a se sociální pracovnicí (nebo někým jiným) řeší pouze komplikovanější věci, typu změna zaměstnání, rodinný rozpočet atd.
Jiné dítě s DS se nikdy nemusí naučit srozumitelně mluvit, písmena pro něj budou nepochopitelné abstrakce, chodit může s omezením, může mít přidružené zdravotní problémy a celý život potřebovat podporu 24 hodin denně...
A nikdo to předem nepozná. Je ale dobrý fakt, že s tím, jak víc a víc dětí vyrůstá v rodinách, tak se zjišťuje, že potenciál není tak nízký, jak se myslívalo a možná ještě ledaskde od lékařů člověk uslyší. A taky opravdu přibývají možnosti, jak zajistit jen takovou podporu, kterou ten člověk opravdu potřebuje, už to není ta zoufalá volba A-člověk s postižením ve výlučné celoživotní péči matky, nebo B-nevratně a navždy ústav. Škála je širší.