Chierro, naše babička je pravý opak, úzkostlivá až za roh. Byla taková když byl manžel malý, je taková stále i vůči našim dětem.

Jejich historky jsou spíše takové, že si její syn zlomil nohu, a ona si to týden nevšimla. Sice přestal chodit a jen se plazil, ještě nemluvil, brečel jen potichu "tak jak jsem to měla vědět".
Nechávala běžně 2,5-leté dítě, aby hlídalo 5-leté, postižené..."byl vždy klidný a rozumný".
Tož tak.
To, že se něčí dítě zázrakem dožije dospělosti, skutečně u některých nestojí na jejich mateřských kompetencích. Občas věřím na zázraky.