Evko,
Měla jsem to s dětmi stejně a dost jdem se tím natrápila. Dcera je jednak starší ( takže byla vždycky "ta velká, která by už měla mít rozum"), jednak s ní bylo vždycky víc problémů než se synem, o dva roky mladším a mnohem klidnějším. Snažila jsrm se neměřit dvojím metrem, ale je pravda, že kluk mi byl povahou bližší, že jsem s ním byla radši, protože s ním bylo všechno tak nějak v klidu, kdež s dcerou bylo pořád něco. Ale i tak jsem i s ní trávila hodně času, nedá se říct, že bych se jí věnovala míň. Mockrát jsem se to dceři snažila vysvětlit, že ji mám rǎda stejně jako bráchu, ale že je to s ní prostě těžší (ale to ne v pěti letech, ale když byla starší), přesto mi několikrát vyčetla, že mám syna radši. Vždycky mě to mrzelo.
Zajímavé je, že teď, když jsou děti dospělé, si mnohem víc rozumím s dcerou. Nevím ani, kdy se to obrátilo, asi někde v průběhu puberty.
Ujisti dceru, že ji máš moc ráda a snaž se udělat si čas na to, aby měla někdy maminku jenom pro sebe