Někdy chlapi začnou mít z toho závazku strach. Taky jim vadí, že si "nestihnou nic užít".
Můj muž chtěl dítě hned na začátku vztahu, kdy nám bylo 21 jemu a 19 mně a neměli jsme kde bydlet. Když po 5 letech konečně manžel získal byt, tak ho rok předělával (dodnes nevím, co mu na tom tak trvalo) a já jsem se odmítla nastěhovat, protože jsem prostě čekala, že mě požádá o ruku. Když se neměl k nějakému vyjádření, tak jsme se docela dost pohádali, ale vyříkat jsme si to museli. Nakonec jsem ustoupila a nastěhovala se, ale stanovila jsem si svoje podmínky, to se mi osvědčilo už víckrát. Řekla jsem, že já dítě chci, jestli on ne, tak ať se stará o antikoncepci, protože já do sebe dál to svinstvo ládovat nebudu. Dál jsem ho upozornila, že se stěhuju dočasně, že nebudu čekat věčně, jestli se rozhoupe. Plánovala jsem tak po roce se zas odstěhovat, kdyby z toho nekoukal žádný vývoj.
No, po půl roce manžel přehodnotil situaci a o miminko se začal sám snažit. O ruku mě požádal, když jsem byla v druhém měsíc.
Jediný prolém, který vyplynul, ale dle mého si za to může sám, je to, že chtěl ještě stihnout cestovat. Ale neudělal pro to nikdy nic. Já jsem byla ochotná zafinancovat letenku, ale na dobrodružnou výpravu jsem jet nechtěla nikdy, to by po mě fakt chtít nemohl, on si žádného parťáka nenašel, angličtinu se taky ani nezačal učit.

Takže za mě. Stanov si podmínky. Zjisti, jestli ještě nemá nějaký plán, který by mu dítě zhatilo a pak by ti to do smrti vyčítal. V tom případě ho k tomu splnění snu trochu popostrč nebo dokopej, to víš ty nejlíp, co na něj platí. Ujisti ho, že strach z nového života s dítětem má každý a bude ho mít i za 10 let, to prostě nezmizí. Do toho se musí jít i přes ten strach.