Tak nějak to mám taky, Simčo. Dcera je mi hodně podobná, nejde nám to tak "samo", jako se synem. Syn je hodně kontaktní, rád vyjadřuje emoce, když má radost, mají radost všichni kolem. Dokáže obejmout tak, že se podlomí kolena . Zároveň je to vozembouch, když se vzteká, je to síla.
O dceři mnohem víc přemýšlím - a snažím se hodně myslet na to, jak jí více potěšit, jak zlepšit naší komunikaci, jak to zase nepodělat...obě máme špatná rána, to už jsem vyřešila a ráno moc neprudím a nechávám jí v klidu. Je to snílek, jako já - často je úplně mimo a nevnímá, co jí říkám. Tak jí musím vzít za rameno a probrat jí, pak to teprve říct. Ona mi zase často vyčítá, že jí neposlouchám, že už mi něco říká "podesááátýýý" ". Tatínkovi to s ní jde líp, no.
A přitom oba milujeme obě děti.